Tunel za provozu: Jak Ponomarenko se Spilkovou rozebírali MI Estate, zatímco si jeli vlastní byznys – díl první:

Insolvenční rejstřík bývá nudné čtení. Tabulky, data, spisové značky. Jen výjimečně se však stane, že z těchto suchých údajů vystoupí příběh, který by se bez nadsázky mohl vyučovat jako učebnicový příklad „podnikatelské všestrannosti“. Přesně takový obraz se nabízí při pohledu na data z probíhajícího insolvenčního řízení společnosti MaximP, ovládané Maximem Ponomarenkem. Odkaz zde:

Z veřejně dostupných údajů zveřejněných v insolvenčním rejstříku jednoznačně vyplývá, že v letech 2023–2024 existoval nápadný a těžko přehlédnutelný rozpor mezi tím, co Maxim Ponomarenko veřejně deklaroval, a tím, jak se ve stejném období fakticky choval coby jednatel společnosti MI Estate.

Zatímco MI Estate pod jeho vedením vykazovala výrazný útlum v akviziční činnosti, realitní trh rozhodně neutichl. Jen se poněkud záhadně – přesunul jinam. Firmy z okruhu Maxima Ponomarenka, případně on sám jako fyzická osoba, totiž ve stejném období realizovaly nákupy nemovitostí v rozsahu, který byl oproti MI Estate až desetinásobný.

Jinými slovy: zatímco jedna společnost „šetřila“, jiné – personálně a vlivově velmi blízké – investovaly ostošest.

Tento nepoměr není otázkou dojmu, interpretace ani osobních sympatií. Vyplývá to přímo z údajů katastru nemovitostí, které byly následně zachyceny a zveřejněny v rámci insolvenčního řízení. Grafické srovnání vývoje akviziční činnosti MI Estate na straně jedné a aktivit Maxima Ponomarenka, společnosti Prexima nemovitosti a MaximP na straně druhé ukazuje křivky, které se od sebe nerozcházejí pozvolna, ale prakticky se rozpojují.

 

Zvlášť pikantní je časování celé věci. K tomuto rozjezdu „paralelního podnikání“ totiž dochází právě v době, kdy Maxim Ponomarenko působil ve statutární roli MI Estate a měl – alespoň podle zákona – povinnost jednat výlučně v jejím zájmu. Místo toho však data naznačují jiný obrázek: zájem byl, jen se zjevně nacházel jinde.

Přiložený přehled jasně ukazuje dvě základní skutečnosti. Zaprvé, že nákupy nemovitostí realizované MI Estate byly v daném období minimální. Zadruhé, že subjekty ovládané či řízené Maximem Ponomarenkem ve stejném čase vykazovaly násobně vyšší objem transakcí. Trh tedy fungoval. Kapitál se točil. Jen ne tam, kde by to jednatel měl na starosti.

Celá situace tak vyvolává spíše otázky než odpovědi. Šlo o mimořádnou shodu okolností? O nešťastné načasování? Nebo o ukázku podnikatelské strategie, při níž se role statutárního orgánu chápe spíše jako pozorovatelská pozice než jako závazek?

Insolvenční rejstřík totiž – na rozdíl od tiskových prohlášení – nemá důvod lhát. Všechna data jsou veřejně přístupná každému. 

Konflikt zájmů v přímém přenosu

Popisovaný model chování odpovídá dobře známému scénáři, který se v podnikatelské praxi objevuje s nepříjemnou pravidelností. Vnitřní společnost je postupně „přiškrcena“, její obchodní aktivita se utlumuje, zatímco lukrativní příležitosti jsou systematicky vyváděny bokem. Zisky pak – poněkud překvapivě – nekončí tam, kde měl jednatel plnit svou povinnost péče řádného hospodáře, ale v paralelních strukturách, které s původní firmou spojuje především osoba rozhodujícího vlivu.

To vše se odehrávalo v přímém rozporu se zákonnou povinností loajality, zákazem konkurenčního jednání i základním principem, že statutární orgán má chránit společnost, nikoli ji používat jako přestupní stanici k vlastním obchodům.

Veřejný obraz vs. realita

Zvláštní rozměr celé věci dodává veřejná prezentace Maxim Ponomarenko. Ve stejném období, kdy MI Estate fakticky stagnovala a propadala se do ztrát, vystupoval na sociálních sítích jako úspěšný investor, mentor a garant výnosného know-how. Mediální obraz dynamického byznysmena, který „ví, jak na to“, ostře kontrastuje s realitou společnosti, za jejíž řízení byl odpovědný.

MI Estate nerostla. Rostly však konkurenční struktury, které měly stát vedle ní – nikoli na jejích troskách. Zatímco samotná společnost pod jeho vedením skomírala, paralelní entity prosperovaly, a to tempem, které by jí mohl závidět kdejaký realitní fond.

Ponomarenko přitom veřejně prezentoval údajné zisky v řádu stovek milionů korun. Už méně ochotně však dodával, že těchto výsledků bylo dosahováno v jiných společnostech, které ovládal či řídil, zatímco MI Estate ve stejném období generovala hlubokou ztrátu. Obchodní příležitosti, jež měly být logicky realizovány právě zde, byly systematicky odkláněny jinam.

Proč je to zásadní

Tento rozpor není pouze otázkou etiky, vkusu či reputace na LinkedInu. Má velmi konkrétní právní dopady. Představuje přímý základ pro odpovědnost za škodu, vysvětluje ekonomický úpadek MI Estate a zároveň osvětluje, proč se Maxim Ponomarenko dnes snaží blokovat vymáhání nároků prostřednictvím insolvenčních návrhů a tlaku na zastavení soudních sporů.

Jak se postupně ukazuje, problémem nikdy nebyla „neschopnost trhu“ ani nepříznivé ekonomické okolnosti. Problémem bylo vědomé a cílené odklánění obchodů mimo společnost, kterou měl jednatel řídit a chránit.

Právě tyto skutečnosti vedly k odvolání Maxima Ponomarenka, Miloslava Nermutě i bývalé obchodní ředitelky Lucie Spilkové. Zároveň vysvětlují, proč se Ponomarenko opakovaně pokouší o návrat do funkce prostřednictvím napadání usnesení valných hromad a série obstrukčních kroků.

Jeho chování tak připomíná spíše reakci někoho, komu byla odebrána hračka, než jednání manažera, který by byl schopen reflexe vlastních pochybení. Místo odpovědnosti přichází vztek, místo vysvětlení obstrukce. A místo ochrany společnosti snaha znovu získat moc, kterou si svým jednáním sám podkopal.

To, co bylo navenek prezentováno jako obchodní aktivita MI Estate, se dnes jeví spíše jako pečlivě udržovaná kulisa. Několik málo transakcí mělo navodit uklidňující dojem, že se „pracuje“ a že firma žije. Ve skutečnosti šlo spíše o divadelní rekvizity než o byznys. Hlavní obchodní proud totiž běžel bokem – mimo společnost, v režii Maxima Ponomarenka.

Zatímco MI Estate stagnovala, z její pokladny mizely každý měsíc miliony korun. Nikoli však do investic, které by firmu rozvíjely, nýbrž do luxusního životního stylu a paralelního podnikání, jež bylo s MI Estate v přímém konkurenčním vztahu. Pokud by někdo hledal názornou ukázku toho, jak může „šetření ve firmě“ jít ruku v ruce s rozkvětem osobního byznysu, zde ji má – přehledně a v číslech.

Redakce má k dispozici rozsáhlou interní e-mailovou komunikaci, která byla zveřejněna přímo v insolvenčním rejstříku a je tak dohledatelná každému, kdo je ochoten místo motivačních citátů číst originální dokumenty. Z této komunikace dnes již nepochybně vyplývá, že uvnitř MI Estate fungovala paralelní, loajální struktura, jejímž jediným smyslem bylo sloužit konkurenčním zájmům Maxima Ponomarenka.

Nešlo o nahodilé selhání jednotlivců ani o „špatnou komunikaci“. Šlo o vědomě organizovaný systém. Zaměstnanci placení MI Estate systematicky pracovali pro společnost MaximP s.r.o. a další subjekty ovládané Ponomarenkem. MI Estate tak v praxi neplnila roli investiční společnosti, ale spíše roli servisního zázemí – personálního, finančního i provozního – pro cizí byznys.

Klíčovou koordinační roli sehrála obchodní ředitelka Lucie Spilková, která schvalovala výkupy, koordinovala smlouvy a současně udělovala pokyny, aby obchody, platby i kupní smlouvy směřovaly nikoli do MI Estate, ale do konkureční firmy MaximP a dalších společností z téhož okruhu. Výkupní oddělení – Tomáš Zikmund, Jakub Kubišta, Petr Zamrazil, Matěj Kajuk, Erik Koubský a Petr Aman – běžně upravovalo smluvní dokumentaci, řešilo hotovostní výplaty, plné moci a obcházení interních procesů. Výsledkem bylo oddělení, které by se spíše než výkupním MI Estate  dalo označit za servisní centrum konkurenční firmy.

Administrativa a správa nemovitostí – Alena Průchová, Nikola Pazderová, Elena Viceva, Martina Egersdorf, Nikola Švaňová, Jana Pavlicová a další – vystupovaly navenek jménem MI Estate, zatímco fakticky jednaly ve prospěch konkurenčních společností. Analytické a administrativní zázemí včetně Elizabeth Syrovátková a Michal Dobrovolnýzajišťovalo převody smluv, fakturaci, IT infrastrukturu, domény a provozní podporu pro MaximP a další subjekty. Vše je detailně popsáno a doloženo právě v komunikaci založené do insolvenčního spisu.

Celý mechanismus nepůsobí jako běžná konkurenční činnost. Spíše připomíná promyšlený model řízeného vnitřního rozkladu firmy, kdy byla MI Estate dlouhodobě zneužívána jako zdroj financí, know-how i lidské práce, zatímco skutečný ekonomický prospěch plynul jinam. Pokud by někdo hledal příklad „tunelu za provozu“, našel by jej zde – nikoli v metaforách, ale v e-mailech, tabulkách a přílohách.

Z e-mailové komunikace je navíc patrná až překotná rychlost, s jakou se lidé napojení na Maxima Ponomarenka snažili zajistit převod záznamů telefonních hovorů z platformy Daktela ve prospěch společnosti MaximP s.r.o. Během několika hodin po zveřejnění odvolání jednatelů se řeší změna smluvní strany, fakturace, e-mailových adres i plných mocí. Nikoli s cílem zachovat kontinuitu ve prospěch MI Estate, ale naopak – s cílem co nejrychleji vyvést klíčová data a kontrolu nad komunikací mimo její dosah.

Tento spěch lze jen obtížně vykládat jako administrativní nedorozumění. Spíše svědčí o tom, že si aktéři byli dobře vědomi, že po odvolání Maxima Ponomarenka jejich paralelní aktivity končí. A že je tedy nejvyšší čas přesunout vše podstatné tam, kde to bude dál „v bezpečí“.

V bezpečí před kým? Před společností, kterou měli do té doby řídit a chránit. A především před dokumenty, které dnes leží veřejně přístupné v insolvenčním rejstříku – a mluví samy za sebe.

Absolutní vrchol cynismu pak představuje interní e-mail administrativního oddělení, v němž Elizabeth Syrovátková zcela rutinně zasílá Lucii Spilkové podklady k proplacení třinácti výkupů. Na první pohled běžná agenda. Při bližším čtení však drobný detail: pouze jediný z těchto výkupů – ve výši 499 000 Kč – směřuje ve prospěch MI Estate. Zbývajících dvanáct je bez jakýchkoli rozpaků určeno společnosti MaximP.

Jinými slovy, administrativa MI Estate v daném okamžiku plnila svou roli vzorně. Jen ne pro MI Estate.

Tento poměr už nelze označit za náhodu, administrativní přehlédnutí ani individuální exces. Jde o účetní otisk systematického odklánění výkupů, který je natolik názorný, že by si zasloužil vlastní tabulku s poznámkou „vše ostatní je vysvětlení navíc“. Firemní aparát, placený MI Estate, zde funguje jako servisní oddělení konkurenční struktury – klidně, profesionálně a bez sebemenšího zaváhání.

Celý obraz je navíc ještě temnější ve chvíli, kdy si uvědomíme, že MaximP nebyla jediným cílem těchto přesunů. Šlo pouze o jednu z řady společností, do nichž byly výkupy systematicky směrovány. Nešlo tedy o selhání jednotlivce, ani o manažerské nedopatření. Šlo o promyšlený paralelní byznys, běžící na úkor MI Estate, krytý interní administrativou a pečlivě maskovaný jako „běžný provoz“.

A právě tato banalita celého mechanismu je možná nejzarážející. Žádné tajné schůzky v garážích, žádné šifrované zprávy. Jen e-maily, faktury, podklady k proplacení – vše založené, popsáno a dnes veřejně dohledatelné v insolvenčním rejstříku. Tunel nikoli v rukavičkách, ale v kancelářském dress codu.

Ponomarenko se Spilkovou přitom svou konkurenční činnost nefinancovali jen nenápadně „bokem“ z hotovosti v pokladně MI Estate. Podle dokumentů zveřejněných v insolvenčním rejstříku sahali rovnou na firemní účet společnosti. Peníze, které měly sloužit k rozvoji MI Estate, tak odtékaly přímo z účtu firmy na aktivity, jež s ní neměly nic společného. Nešlo o omyl, administrativní zkratku ani kreativní účetnictví – šlo o vědomé používání cizích peněz k budování vlastního byznysu na úkor společnosti, kterou měl jednatel spravovat.

MI Estate zároveň plně financovala celé provozní zázemí této paralelní konkurenční činnosti. Z jejích prostředků byly hrazeny mzdy zaměstnanců, nájmy kanceláří, provoz call centra, vozový park i masivní rozesílky v řádech stovek tisíc dopisů měsíčně. Tyto marketingové kampaně sice formálně nesly hlavičku MI Estate, fakticky však sloužily k akvizici obchodů, které následně končily mimo ni. Pokud by někdo hledal definici pojmu „platit si vlastní konkurenci“, zde ji má rozepsanou do posledního řádku.

Tomuto způsobu vedení společnosti pak plně odpovídají i hospodářské výsledky. Za působení Maxima Ponomarenka byla MI Estate přivedena do kumulované ztráty blížící se 200 milionům korun, zatímco ekonomický přínos těchto aktivit se – poněkud záhadně – materializoval jinde. Zatímco společnost nesla náklady, zisky si našly jinou adresu.

Jednáním popsaným výše Maxim Ponomarenko flagrantně porušil povinnost péče řádného hospodáře podle § 159 občanského zákoníku. Místo loajální správy svěřené společnosti systematicky upřednostňoval vlastní obohacení a ekonomické zájmy struktur, které ovládal. V pozici jednatele zároveň porušil zákaz konkurenčního jednání dle § 199 zákona o obchodních korporacích – paralelně podnikal ve stejném oboru, odkláněl lukrativní obchody mimo MI Estate a k tomuto účelu bezostyšně využíval její zaměstnance, provozní zázemí i finanční prostředky.

Výsledkem nebyl „manažerský úspěch“, jak jej Ponomarenko prezentoval na sociálních sítích, ale téměř dvousetmilionová ztráta MI Estate. Zisky mezitím končily v jeho vlastních firmách. Takové jednání již dávno překračuje hranici obchodního selhání a nese znaky závažného protiprávního jednání, které může naplňovat skutkové podstaty trestných činů, zejména podvodu (§ 209 TZ), legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 TZ), porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 TZ), zneužití informace v obchodním styku (§ 255 TZ) a zneužití postavení v obchodním styku (§ 255a TZ). Seznam je delší než motivační citáty, jimiž byl tento „úspěch“ veřejně rámován.

Stručně řečeno: zatímco navenek byly prezentovány stovky milionů „zisků“, ve skutečnosti šlo o systematický přesun hodnoty z MI Estate do soukromých struktur Maxima Ponomarenka – se všemi právními důsledky, které z toho nyní nevyhnutelně plynou. Za způsobenou škodu přitom neodpovídá pouze on sám, ale solidárně i osoby, které se na tomto jednání vědomě podílely, ať už jako statutární orgány, zaměstnanci či spolupracující osoby.

Přiložený graf navíc zachycuje pouze špičku ledovce. Dokumentuje jen část konkurenční činnosti, kterou Maxim Ponomarenko realizoval přímo jako fyzická osoba a prostřednictvím svých „výkladních“ firem MaximP s.r.o. a Prexima nemovitosti. Ve skutečnosti však paralelně vybudoval celé pavoučí hnízdo společností – Velarion Capital, JKMP Trade, Kasla Invest, RTM Management, KPS Trade, Realitní Procházka, MI Estate penzijní, Pema Estate a další – jež sloužily jako odsávací kanály pro nemovitosti, provize i hotovost. To, co bylo veřejnosti prezentováno jako „byznysové know-how“, se při bližším pohledu jeví spíše jako promyšlený a dlouhodobý model tunelování.

Redakce má k dispozici – a každý čtenář si je může sám dohledat v insolvenčním rejstříku – rozsáhlou e-mailovou komunikaci zaměstnanců MI Estate, která tento mechanismus názorně dokumentuje. Výmluvným příkladem je e-mailový požadavek na proplacení kupních smluv, kde ze třinácti realizovaných výkupů připadl pouze jediný na MI Estate, zatímco zbývajících dvanáct bylo realizováno ve prospěch společnosti MaximP. Nejde o okrajovou operativu, ale o komunikaci na úrovni obchodního vedení společnosti.

Z obsahu e-mailů je zřejmé, že se na této konkurenční činnosti aktivně a vědomě podílela i obchodní ředitelka Lucie Spilková, která byla s rozdělováním zakázek i jejich finančním vypořádáním detailně obeznámena a tuto činnost fakticky koordinovala.

Maxim Ponomarenko tak nejednal jako manažer, který selhal. Jednal jako někdo, kdo od první chvíle věděl, co dělá. Krok za krokem vybudoval paralelní strukturu, přes kterou systematicky odsával hodnotu z MI Estate, aniž by se ohlížel na zaměstnance, investory či budoucnost společnosti. Co mělo potenciál vydělávat, skončilo bokem. Co generovalo náklady, zůstalo na MI Estate. Firma pro něj nebyla závazkem, ale nástrojem – bankomatem, který měl fungovat tak dlouho, dokud si toho někdo nevšimne.

Právě tento mechanismus konkurenční činnosti, koordinovaný Ponomarenkem společně s Lucií Špilkovou, pravděpodobně vysvětluje i to, proč bezprostředně po jeho odvolání došlo k hromadnému přesunu části zaměstnanců pod společnost Prexima nemovitosti. Tento krok nepůsobí jako spontánní personální vývoj, ale spíše jako účelový manévr s cílem zachovat kontinuitu paralelního byznysu a zároveň ztížit rozkrývání rozsahu škod, které dnes – zcela veřejně – leží v insolvenčním rejstříku.

Závěrem

Celý popsaný příběh má jednu nepříjemnou vlastnost pro Maxima Ponomarenka a jeho spolupracovníky: není založen na domněnkách, dojmech ani interpretacích. Nestojí na „tvrzení jedné strany proti druhé“. Stojí na dokumentech, e-mailech, platbách a grafech, které jsou veřejně dostupné v insolvenčním rejstříku. Jinými slovy – není třeba věřit autorovi článku. Stačí číst originály.

To, co bylo navenek prezentováno jako úspěšné podnikání, mentoring a investiční know-how, se při bližším pohledu rozpadá na sérii velmi prozaických kroků: odklon obchodů, přesun peněz, zneužití zaměstnanců a provozního zázemí jedné společnosti ve prospěch jiných. MI Estate v tomto modelu nefungovala jako firma s budoucností, ale jako nákladová položka – zdroj peněz, práce a know-how, z něhož se čerpalo tak dlouho, dokud to šlo.

Ironií osudu – nebo spíše elementární organizační hygieny je, že celý tento mechanismus nakonec nezastavila konkurence, trh ani ekonomická krize. Zastavilo jej až odvolání Maxima Ponomarenka z funkce jednatele a okamžité ukončení pracovního poměru Lucie Spilkové. Jinými slovy: paralelní byznys přestal fungovat ve chvíli, kdy jeho hlavní organizátoři ztratili přístup k firemnímu účtu, zaměstnancům a interním procesům.

A v okamžiku, kdy se iluze „běžného provozu“ rozpadla, zůstala jen data – prostá, nepříjemná a dohledatelná. Dokumenty, které dnes nelze umlčet ani přepsat.

Zvláštní kapitolou pak zůstává skutečnost, že Lucie Spilková, jejíž okamžité odvolání bylo jedním z klíčových kroků k zastavení celé této činnosti, dnes nachází dostatek energie k soudním sporům. Nikoli však k vysvětlení svého jednání, nýbrž k pokusům zpochybnit rozhodnutí, která její přístup k cizím penězům a zakázkám náhle – a velmi účinně – ukončila.

Pokud tedy něco tento „podnikatelský model“ skutečně položilo, nebyla to nepřízeň okolností. Bylo to odebrání moci. A s ní i možnosti dál si plést vedení společnosti s osobním podnikáním.

Příběh Maxima Ponomarenka tak není varováním před riziky podnikání. Je varováním před riziky, která vznikají ve chvíli, kdy je společnost řízena jako osobní bankomat a statutární funkce je chápána spíše jako přístupový kód než jako odpovědnost.

A pokud má tento příběh nějaké ponaučení, pak možná to nejjednodušší:
Nejnebezpečnější tunely nejsou ty tajné, ale ty, které se razí v kanceláři – s razítkem, e-mailem a pravidelnou fakturací.

Vše ostatní už je dnes jen otázkou času, soudních řízení a částek, které budou muset být vráceny tam, odkud nikdy neměly odejít.