Jak Ponomarenko schoval majetek: Ceplický, Velarion a dluhopisová kouřová clona

Lukáš Ceplický v kauze kolem Maxima Ponomarenka nepůsobí jako náhodný byznysový partner, ale jako pečlivě vybraný „bílý kůň“, přes kterého se dá rychle schovat majetek i původ peněz a na kterého se dají přepsat rizika.

Ceplický jako nárazník pro špinavé peníze

Na jaře 2024 zakládá Ponomarenko společně s Lukášem Ceplickým společnost Velarion Capital a.s., každý s 50% podílem. Do této firmy pak nasměruje nejlukrativnější obchodní příležitosti, které původně měla realizovat MI estate – tedy firma, z jejíž pokladny mezitím zmizelo téměř 68 milionů korun. Podle údajů z katastru nemovitostí Velarion Capital za krátkou dobu nabývá nemovitosti za téměř 40 milionů korun, aniž by bylo jasné, odkud tyto prostředky ve skutečnosti pocházejí. Vzhledem k chybějící hotovosti v MI estate existuje důvodné podezření, že právě tato zmizelá pokladna financuje velkou část nákupů, na nichž Ceplický formálně participuje.

Ceplický přitom není jen tichým společníkem – vlastní ještě Leithal Capital s.r.o., kam Ponomarenko podle zjištění redakce nasměroval další obchodní příležitosti, zjevně jako odměnu za „kvalitní služby“ spojené s převody majetku. Obě firmy – Velarion i Leithal – parazitují na infrastruktuře MI estate: nemají vlastní zaměstnance, ale využívají lidi, kanceláře a servis původní Ponomarenkovy firmy, která tyto náklady nese a současně přichází o majetek. Ve výsledku tak MI estate krvácí, zatímco přes Ceplického firmy se odsávají hodnotná aktiva.

Příklad nemovitostí Leithal Capital:

Příklad nemovitostí Velarion Capital

Z fotografií je patrné že se s jedná o diametrálně odlišné typy nemovitostí než Ponomarenko pořizoval ve prospěch MI estate , kde realizoval nákupy „ na OKO „ aby vytvořil zdání obchodování, ale často se jednalo o bezcenné spoluvlastnické podíly zatížené odpady , právními vadami , komplikovanými spoluvlastnickými vztahy a jak plyne z katastru nemovitostí , MI estate se některé nedokázala zpeněžit ani po 5ti letech od pořízení.

Foto několika Ponomarenkových nákupů pro MI estate (Podrobně jsme i nich psali zde):

Převod akcií: Ponomarenkův útěk, Ceplického odpovědnost

Jakmile začne Ponomarenko čelit žalobám, zejména kvůli chybějícím 68 milionům v pokladně MI estate, přichází zásadní manévr. Už v únoru 2025 převádí svých 50% akcií Velarion Capital na Lukáše Ceplického, a to v době, kdy roste tlak věřitelů a hrozí, že se začnou zajímat o veškerý majetek, který má Ponomarenko pod kontrolou. Tímto krokem se akcie Velarionu naráz ocitají mimo přímý dosah věřitelů – a Ceplický se z partnera stává jediným štítem, za kterým lze akcie „uklidit“.

Z právního pohledu to vypadá jako klasický pokus „schovat“ majetek před exekucemi a žalobami; z pohledu veřejnosti je to signál, že Ceplický není pasivní figura, ale aktivní součást schématu. Jestliže přijímá Ponomarenkův podíl ve chvíli, kdy je už jasné, že běží spor o chybějící miliony, bere na sebe i plnou odpovědnost za to, že se podíl ve Velarionu odřízne od struktur MI estate a tím i od nároků poškozených. Tady končí alibi „nevěděl jsem“ a začíná role vědomého bílého koně, který pomáhá skrývat majetek. Ohromné částky z praní špinavých peněz Ponomarenka jsou schovány právě ve Velarionu, kde je bílým koněm právě Lukáš Ceplický.

Dluhopisy: jak z dluhu udělat investici na papíře

Velarion Capital se na webu (http://www.velarioncapital.cz) tváří jako seriózní investiční společnost, která nabízí příležitost „zúročit volné prostředky“. Součástí této „fasády“ je emise dluhopisů ve výši 24 milionů korun. Na první pohled standardní produkt. V kontextu Ponomarenkova odčerpání 68 milionů z MI estate a podezřelé struktury nákupů Velarionu však dluhopisy začínají vypadat spíš jako kouřová clona, než jako nástroj financování.

Právě zde je pro investory extrémní riziko: dluhopisy mohou sloužit k legitimizaci peněz, které ve skutečnosti pocházejí z chybějící pokladny MI estate nebo z jiných problematických zdrojů. Emise může být použita k tomu, aby se tok peněz tvářil jako „investice od veřejnosti“, zatímco ve skutečnosti jde o přeskupování prostředků mezi Ponomarenkem, jeho strukturami a Ceplického firmami. Pokud by se tento scénář potvrdil, dluhopisový program by neznamenal nic jiného než sofistikovaný mechanismus, jak zakrýt původ financí a vytvořit iluzi legálního byznysu.

Konkrétní rizika pro drobné investory

Pro drobné investory představují dluhopisy Velarion Capital hned několik vrstev rizika.

1. Samotný ekonomický model. Firma, která podle účetních závěrek nemá žádné zaměstnance a jejíž klíčové transakce jsou navázány na struktury člověka, jenž čelí žalobám kvůli chybějícím desítkám milionů, nemá žádný věrohodný příběh o dlouhodobě udržitelném podnikání. Pokud hlavním zdrojem „úspěchu“ Velarionu bylo bezplatné využívání zázemí MI estate a přísun majetku z této firmy, pak v okamžiku, kdy Ponomarenko padá, padá de facto i celý byznys Velarionu.
2. Právní a reputační riziko. Jakmile se ukáže, že firmy kolem Ceplického sloužily k odvádění majetku z dohlížené či soudně napadané společnosti, existuje reálné nebezpečí, že se případ promění v trestní kauzu. V takovém scénáři jsou držitelé dluhopisů poslední v řadě – nikoho nezajímá jejich „dobrá víra“, budou stát za bankou, za zajištěnými věřiteli i za poškozenými MI estate. Dluhopis je pouhá listina bez zajištění, navíc navázaná na entitu, která může být vyšetřována kvůli praní špinavých peněz.
3. Morální hazard. Investor fakticky sází na to, že hráč, který přes bílého koně schovává majetek před věřiteli, bude s dluhopisovými penězi nakládat poctivěji než s penězi bývalých obchodních partnerů a věřitelů. To je iluze hraničící s naivitou. Pokud někdo systematicky převádí nemovitosti na matku, ukládá firmy do svěřenského fondu MP 85 a přepisuje akcie na loajální figurky, není nejmenší důvod věřit, že právě drobní investoři budou ti, na které bude myslet jako první.

Zastavené obchody, běžící žaloby, mlčící Ceplický

Po odvolání Ponomarenka z vedení MI estate došlo k dramatickému zpomalení činnosti jak Velarion Capital, tak Leithal Capital. Obchody se prakticky zastavily, nákupy i prodeje nemovitostí zamrzly, stejně jako ve většině dalších Ponomarenkových struktur. To potvrzuje, že tyto firmy bez „mateřského“ zázemí MI estate nejsou schopny samostatně fungovat a jejich předchozí aktivita byla z velké části postavena na odčerpávání majetku z jediné zdrojové firmy.

MI estate už podle informací z obchodního rejstříku podala žalobu na náhradu škody. Vedle Velarionu a Leithalu do mozaiky patří převody rozsáhlého souboru nemovitostí na Ponomarenkovu matku Julii Zachařovou, přesuny firem Prexima nemovitosti s.r.o., Prexima reality s.r.o., RTM management a.s., 50% Kasla invest s.r.o. a 50% Flipking Circle s.r.o. do svěřenského fondu MP 85, který Ponomarenko spravuje jako svěřenecký správce.

Vše dohromady to vypadá jako promyšlený plán, jak vyvést majetek z dosahu věřitelů a skrýt ho za figurky typu Lukáše Ceplického.

Na dotazy redakce Lukáš Ceplický do okamžiku vydání článku nereagoval. Mlčí k roli, kterou sehrál při převodu akcií Velarionu, k obchodům vedeným přes Leithal Capital i k tomu, proč firma bez zaměstnanců a s takto pochybným zázemím vydává dluhopisy za desítky milionů korun.

Drobní investoři by si měli položit jednoduchou otázku: chtějí opravdu půjčovat peníze strukturám, které vypadají spíš jako útěkový plán před věřiteli než jako transparentní investiční projekt?